Tři rozhovory o azylu

http://www.rozhlas.cz/radiowave/hergot/_zprava/hergot-o-cirkevnim-azylu-schovej-blizniho-sveho–1500921

přepis cca od času 18:30

JO = Jakub Ort, PV = Petr Vágner, = Jan Škrob, MB = Mohamed Gohári, TV = Thomas Volz

Tři rozhovory o církevním azylu v Německu:

1. s evangelickým teologem Jakubem Ortem o azylu v Německu

2. s Mohamedem Gohárim, azylantem, nyní v Bonames

3. s Thomasem Volzem, farářem z Bonames

1.

Jakub Ort (JO): Církevní azyl neznamená, že by církev byla nějakým prostorem, který je výjimkou ze státních zákonů. Myslím si, že je to tak dobře. Jde ale spíše o to, že se někteří křesťané rozhodli pomáhat lidem, kteří se potřebovali z různých důvodů ukrýt. Začalo to už v Americe, když některá společenství ukrývala zotročené černochy prchající z Jihu na Sever za větší svobodou. V 80. letech jedno berlínské církevní společenství ukrylo palestinskou rodinu, protože ti křesťané a křesťanky se nechtěli smířit s tím, že by tahle rodina měla být odsunutá zpátky do Libanonu, kde právě zuřila občanská válka, což by pro ně mohlo velmi pravděpodobně znamenat smrt.

PV: To byl začátek v bouřlivých osmdesátkách. Jak to vypadá s církevním azylem dnes?

JO: Později už to dokonce vypadalo, že církevní azyl nebude ani tolik potřeba. Ale teď, v bouřlivých dobách syrské krize, zase počty církevních azylů stouply. Jde především o uprchlíky, kteří mají být deportováni zpět do nebezpečných oblastí, jako Afrika, ale někdy jsou to třeba lidé, kteří mají být podle toho dublinského systému, o kterém se teď tolik diskutuje, odsunuti zpět do Řecka nebo do Itálie, kde mají hodně špatné podmínky k životu. Často končí na ulici. Křesťané, kteří se proti tomu postaví, je schovají. Často je schovají v kostele, poskytnou jim nějakou pomoc a ve spolupráci s právníky se pokouší zvrátit rozhodnutí úřadu. To co vlastně začínalo v 80. letech jako partyzánská akce zdola je teď fenomén, který podporuje i vedení církví – a to jak katolické, tak evangelické.

Dnes je v církevních azylech v Německu asi 400 lidí na různých místech.

JŠ: Jaký to má legální status?

JO: To je samozřejmě otázka, o které se hodně diskutuje. Jednoduchá odpověď zní: je to nelegální. A proto se taky dost lidí v Německu staví proti tomu. Teď naposledy se k tomuto rozpoutala docela divoká diskuze v médiích, protože německý ministr vnitra sice řekl, že se mu líbí křesťanská láska a dobročinnost a milosrdenství…

PV: Ale odsud až potud.

JO:…odsud až potud, a jsou tady státní zákony a ty by církev neměla překračovat. Zastánci církevního azylu ale argumentují tím, že jim nejde o obcházení práva, ale spíš naopak o naplnění práva. Protože ten církevní azyl je tady od toho, aby se vytvořila nějaká časová lhůta, kdy je možné znovu přezkoumat, jestli rozhodnutí úřadu bylo správné. Na jejich straně stojí výsledky, které ukazují, že 90% přezkoumaných případů lidí, kteří skončí v církevním azylu skončí pro uprchlíky dobře a často nakonec můžou v Německu zůstat. A tím pádem se ukazuje, že německé úřady automaticky odmítají řadu lidí, aniž by skutečně přezkoumaly jejich situaci. (Nicméně Německo za rok přijme několik desítek tisíc uprchlíků, což je ve srovnání s ČR, kde jich bylo asi 80, neuvěřitelné).

PV: Kde jste vlastně přesně v tom Německu byli? Jak to vypadalo na tom konkrétním místě, kde to poskytování církevního azylu probíhá?

JŠ: Byli jsme ve Frankfurtu v městské části Bonames. Přestože je v jednom z největších evropských měst, čtvrť působí jako takové malebné maloměsto a mluvili jsme tam jednak s místním farářem panem Thomasem Volzem a pak také s panem Gohárim, jehož rodině byl církevní azyl poskytnut. Podělil se s námi o svoji bezprostřední zkušenost s tím, jaké to je být na útěku, jaké to je potřebovat církevní azyl, mít církevní azyl.

JO: Pan Gohári a jeho rodina jsou z Afghánistánu. Proč museli odejít?

JŠ: Pan Gohári je příslušníkem etnické skupiny Hazárů, kterým se také někdy říká Hazarasové. Je to etnická skupina nebo národ, který obývá převážně centrální část Afghánistánu a taky severozápadního Pákistánu. V současné době je mnoho diaspor po celém světě, protože Hazárové jsou v Afghánistánu poměrně drsně perzekuováni. Jsou to stoupenci šíitského islámu, což s tím pronásledováním velmi souvisí. V Afghánistánu jsou 4. nejrozšířenějším etnikem, jsou jednou z relativně výrazných etnických skupin, Afghánistán je země etnicky poměrně smíšená. Jako jediný národ v Afghánistánu většinově vyznávají šíitský islám. Afghánistán, který v současné době je stále ještě ovládán Talibanem je z většiny sunitský a tam tedy je to otázka, jestli to pnutí je způsobenou náboženskou nebo etnickou odlišností, protože Hazárové jsou v Afghánistánu rozpoznatelní na první pohled, etnicky patří do jiné skupiny než například Paštové a další skupiny, které v Afghánistánu žijí, takže to není úplně jednoznačné, ale náboženství tam každopádně hraje velikou roli.

2

Rozhovor v místnosti evangelického sboru v Bonames ve Frankfurtu s panem Mohamedem Gohárim, který tu již několik měsíců se svou rodinou přebývá.

JO:Pane Gohári, můžete nám říct něco o sobě a o vašem příběhu, který vás sem přivedl?

MG: Jsem Mohamed Mehdi Gohári. Pocházím z Afghánistánu a do Evropy jsem přišel v červnu 2009. Cestoval jsem přes Irán. Odtud jsem jel lodí to Turecka. Z Turecka jsem se dostal do Řecka, kde jsem zůstal 2 měsíce a 10 dní. Pak jsem letěl do Rakouska, do Vídně. Z Vídně jsem se přesunul – a to bylo ještě v roce 2009 – do Nizozemska, kde už tehdy žil můj starší bratr. Narodilo se tam také moje druhé dítě, syn Ali. Z Nizozemska mě ale s celou rodinou chtěli deportovat a tak jsem se dostal 17. 4. 2014 do Německa do Frankfurtu. Tady jsme s celou rodinou požádali o azyl, ale pak úřady v Německu přišly s tím, že se musím vrátit do Nizozemska.

JŠ: A tak jste se tedy s rodinou dostali sem, do církevního azylu?

MG: 11. 11. 2014 jsem přišel do místního evangelického sboru v Bonames, kde nám poskytli církevní azyl. V místnosti nad námi jsme s rodinou strávili 4 měsíce – do 18. 3. letošního roku. Od té doby si vyřizuji povolení k pobytu ve Frankfurtu – vždycky na jeden měsíc. Teď naposledy v květnu jsem ho dostal na 2 měsíce.

JO: Jaké máte vztahy s místními lidmi?

MG: Tady ve sboru nám lidé moc pomohli. Nakupují nám, pomáhají nám s výdaji na jídlo, pití a na další výdaje. Moc nám pomohli už tím, že nás sem vzali. Je to moc fajn. Zvlášť pan farář Volz, ale i další lidé, co nás podporují. Když nám vypršel církevní azyl, začal jsem pro sebe a rodinu hledat jiné bydlení, ale nic jsem zatím nenašel.

Lidé ze sboru souhlasili, že tu smíme zůstat. Jestli to bude trvat měsíc, půl roku nebo rok, to nevím.

JŠ: Pomáhají vám místní věřící také s právníky a s vaší žádostí o azyl a dalšími právními věcmi?

MG: Ano, když jsem se poprvé ocitl ve Frankfurtu, setkal jsem se s jednou paní z Turecka, která mi řekla, že se můžeme obrátit právě na tento sbor, na Miriamgemeinde. S tím, že je tu 4členná rodina, které hrozí deportace do Nizozemska. Lidé ve sboru a pan farář Volz komunikovali také s mým právníkem.

JO: Můžete vysvětlit, proč jste musel s rodinou opustit Afghánistán?

MG: Měl jsem hodně problémů s Talibanem. Také pro mou ženu nebylo jednoduché žít podle pravidel, která Tálibové zaváděli. Pak to začalo být osobnější. Mému bratru a mně šli po krku. Situace se zhoršovala. V roce 2008 už to bylo takové, že jsem tam nemohl zůstat. Nemohl jsem tam už žít. S manželkou a s dcerou jsme tedy odešli. Moji rodiče zůstali v Afghánistánu. Můj otec je dost nemocný. V roce 2011 ho převezli do nemocnice do Pákistánu. Moje matka asi půl roku žila nelegálně v Íránu. Neviděl jsem svoje rodiče dlouho, ale nemůžu se do Afghánistánu vrátit kvůli Talibanu. V Afghánistánu není moc křesťanů nebo hinduistů, jen malá menšina sikhů. Ale když přišel Taliban, byl to problém pro všechny. Já jsem šíitský muslim a Taliban vyznává sunitský islám, takže já jsem byl Afghánec, muslim žijící v islámské zemi a stejně jsem měl velké problémy. Lidé jiných náboženství jako třeba hinduisté nebo křesťané mají ještě problematičtější postavení…

3

Rozhovor s panem Thomasem Volzem, farářem z Bonames.

Podívejme se trochu na církevní azyl z druhé strany, protože Thomas Volz je farář v evangelickém sboru ve čtvrti Bonames a tento sbor poskytl rodině Goháriových. Dnes, kdy doba církevního azylu vypršela, Goháriovi v prostorách sboru stále bydlí, sbor jim pomáhá. Co o tom říká místní farář?

JO: Pane Volzi, co vás vedlo k tomu, že váš sbor začal poskytovat církevní azyl?

TV: Před rokem se k nám dostaly informace o tom, že do Evropy proudí mnoho běženců, kteří tu hledají přístřeší a že je složité se o ně postarat. Spokový imigrační úřad je navíc velmi striktní a často lidi odesílá zpět do jejich domovských zemí nebo do zemí Evropské unie, kde o ně ale není pořádně postaráno. Také jsme se dozvěděli, že když v Německu zůstanou dostatečně dlouho, mohou o azyl požádat zde. Tady ve Frankfurtu jsou ve spojení s evangelickou církví právníci, kteří pracují s migranty a vědí, u koho je velká šance, že úřady znovu posoudí danou žádost a právo azylu v Německu nakonec udělí. Církevní azyl má v Německu dlouho tradici. Lidé tady na předměstí Frankfurtu ve čtvrti Bonames o této praxi věděli. Pamatují si dobře bosenskou válku mezi lety 1992 a 1995, kdy jsme měli válečné uprchlíky 2 roky ve farním domě.

Nešlo tehdy o církevní azyl, vyhověli jsme oficiální žádosti města Frankfurt, které nebylo schopné všem uprchlíkům zajistit ubytování. A tak se obrátilo na nás a my jsme některé z nich ubytovali v našich prostorách. Takže zdejší věřící jsou zvyklí, že se dělíme o místnosti s těmi, kdo je potřebují.

JŠ: Kdy došlo na první udělení skutečného církevního azylu?

TV: To probíhá právě teď. První případ církevního azylu je rodina Goháriových. V říjnu 2014 mluvili lidé z našeho společenství, kteří jsou zvoleni do tzv. rady starších o církevním azylu. Hovořilo se o tom obecně, nicméně jsme se všichni shodli na tom, že je křesťanskou povinností pomoci lidem v nouzi. A nabídnout jim přístřeší. Také jsme byli všichni zajedno v tom, že pokud existuje pro běžence šance na spravedlivé rozhodnutí o azylu, mělo by se jim jí dostat. A že se spravedlnosti dočkají spíše tady, než v Maďarsku, Řecku nebo v Afghánistánu.

Také jsme se shodli, že bychom o případných lidech, kteří by potřebovali církevní azyl měli vědět asi tak týden dopředu, abychom mohli všechno zařídit a nachystat. Ale dopadlo to jinak. Hned dva týdny po tomhle úvodním rozhovoru – bylo to v pondělí 10. 11. – mi zavolali z církevní rady z Frankfurtu, že by k nám potřebovali umístit rodinu, která se má ve čtvrtek dostavit sbalená se zavazadly a připravená k deportaci.

Řekli mi: „Budou vyhoštěni do Nizozemska a poté s největší pravděpodobností do Afghánistánu. Můžete je vzít k sobě? Čím dřív, tím líp.“

JO: Co jste udělal? Jak jste se rozhodl?

TV: Hned jsem napsal všem členům rady starších e-mail s informacemi, které jsem se dozvěděl a požádal jsem je o rozhodnutí, jestli rodinu přijmeme. Sám o tom rozhodovat nemůžu. Rozpoutala se diskuse, někteří namítali, že je to moc rychle, jiní podotýkali, že o rodině nic nevíme a že je otázka, co se stane, jestli přijde policiie a že se nechtějí dopustit žádného trestného činu. V úterý ráno jsem od většiny členů rady dostal povolení. Proti nebyl nikdo, jen někteří chtěli více času, ale většina byla pro, tak jsme se do toho hned pustili. 3 členové rady a moje žena a já jsme se v úterý dopoledne sešli v místnosti, kde Goháriovi dodnes žijí a říkali jsme si: „Tohle se nikdy nemůže podařit“. Ale pak jsme se do toho pustili. Ve 3 odpoledne měli Goháriovi přijet. Donesl jsem od nás z bytu několik matrací a také nám lidi ze sousedního společenství slíbili povlečení a ručníky. Z místnosti jsme vystěhovali všechno, co tam rodina nepotřebovala, aby tam bylo co nejvíc místa. Sehnali jsme dvouplotýnkový vařič a pár hrnců a pak jsme čekali. Přijely dva taxíky a z nich vystoupili Goháriovi a také překladatelka a bylo to moc fajn. Byli velmi stydliví a my zase nejistí, ale díky překladatelce jsme si mohli všechno říct. Vzali jsme je na poslední nákup, protože když jste v církevním azylu, nesmíte opouštět vyhrazenou místnost, jinak vás sebere policie a je po všem.

JŠ: Jak první den dopadl?

TV: Jak víte, 11. listopadu je svátek sv. Martina, který se podle legendy rozdělil s žebrákem o svůj plášť. S dětmi z našeho společenství a z mateřské školy, kterou provozujeme jsme večer měli svatomartinskou slavnost, kdy jsme se sešli u ohně a společne jsme zpívali a také jsme si dělili preclíky. S dětmi jsem probíral svatomartinskou legendu a společně jsme si říkali k čemu nás inspiruje. Co mám udělat, když vidím někoho v tísni. Mám mu dát to, co potřebuje, mám se s ním rozdělit. A to je přesně naše situace, vysvětloval jsem dětem. Máme tu rodinu, která je v nouzi, a vy se s ní o něco rozdělíte. Ve farním domě totiž není koupelna, takže se budete s Goháriovými dělit o sprchy. Když jste ve školce, používáte je vy a když odtud odejdete domů, budou je používat oni. Rodiče dětí to všichni odsouhlasili, což není samozřejmost. Všechno, co se v Německu týká dětí, je bedlivě sledováno, takže jsem čekal námitky typu: „Co když někdo z té rodiny bude nemocný a přenese nákazu na naše děti? Co když dětem někdo z nich ublíží?“ Ale nic podobného od rodičů v Bonames nezaznělo.

JO: Čím si to vysvětlujete?

TV: Mohlo by to souvistet s tím, že u nás ve čtvrti žijí lidé mnoha národností. Na kopci jsou věžáky, kde najdete zastoupené národnosti z celého světa. Vedle našich farních budov je základní škola, kam chodí děti, které pocházejí snad z 45 zemí. Tady ve Frankfurtu jsou všichni zvyklí na lidi odlišných národností.

JŠ: Takže mezi věřícími v evangelickém sboru Bonames nebyl nikdo proti tomu, abyste se pustili do církevního azylu?

TV: Možná ano, vždycky se najde někdo, kdo vidí věci jinak, ale nahlas se nikdo neozval. Do hlav lidem nevidím, ale znáte Němce, když se jim něco nelíbí hned se ozvou, pošlou e-mail nebo zvednou telefon a nic takového se nestalo. A možná v tom svou roli hraje i fakt, že máme ve společenství řadu lidí mezi 60 a 80 lety, kteří přišli z východního Německa po roce 1950 anebo hned na konci 2. světové války z částí bývalého Pruska, co připadla Polsku. Zažili, jaké to je přijít o domov. Tady si vybudovali úplně novou existenci. Jsou to starší lidé. Řada z nich za mnou přišla a dala mi třeba 10€ s tím, že sami moc peněz nemají, ale chtějí Goháriovým pomoci, protože sami dobře vědí jaké to je, když přijdete o domov. I tohle zřejmě vysvětluje, proč se tady ve čtvrti Bonames lidé k uprchlíkům, kteří o všecko přišli chovají tak přátelsky.

JO: Kdy se o církevním azylu pro rodinu z Afghánistánu dozvědělo celé společenství? Jak jste o aktuálním případu církevního azylu informovali?

TV: Týden potom, co Goháriovi přišli jsme měli sborové shromáždění, při kterém se volili členové rady. Během něj jsme informovali věřící o církevním azylu. V kostele bylo asi 80 lidí. Někteří se vyptávali, jak to pokračuje a jaké to má praktické dopady na společenství a na ty, kdo využívají farní prostory. Nikdo ale církevní azyl neodmítl. To neznamená, že takoví lidé nejsou, ale většina se k tomu stavěla pozitivně. Následně přišla do farní kanceláře řada hlavně mladých lidí, které ani osobně neznám, protože v neděli do kostela nechodí a donesli někdo 50, někdo 100 €. Během prvních 3 měsíců dosáhly výdaje na rodinu v církevním azylu 3500 € a stejnou částku lidé dohromady v té době přispěli. Klobouk dolů, to jsme nečekali.

JŠ: Jak se lidé z vašeho společenství do církevního azylu prakticky zapojují? Jsou to hlavně peněžité příspěvky nebo mohou pomoct i jiným způsobem?

TV: Hned na začátku jsem obeslal mailem lidi, kteří dobrovolně pracují s dětmi a mládeží, vedou setkání teenagerů nebo nedělní školu, pracují ve školce, doprovázejí na shromáždění na hudební nástroje a podobně. Vyzval jsem je, aby si rozmysleli, jestli se chtějí zapojit aby přišli další úterý v 7 večer do budovy farního úřadu, že společně vymyslíme co a jak.

Jenže pak jsem onemocněl a na tu schůzku jsem nebyl schopný jít. Dorazilo asi 20 lidí a o všechno se postarali i bez faráře. Dali dohromady seznam věcí, které je třeba vyřešit a pak si je mezi sebe rozdělili. Například kdo bude chodit na nákup a kdo dá dohromady nákupní seznam. Neměli překladatele, tak si pomohli obrázkovým slovníkem. Goháriovi mají sedmiletou dceru, která chodí do školy, tak jí zajistili místo na základní škole vedle farního domu, kde se její rodina schovávala v církevním azylu. Přesoupila tam z jiné frankfurtské školy, kam chodila předtím. Také bylo potřeba rozdělit si služby, aby ji do školy a z ní vždycky někdo doprovázel. Sice věříme policii, že by ji nesebrala na ulici – policie chce celou rodinu, ne jednu sedmiletou holku, ale celá situace je dost zvláštní a tak je lepší doprovázení. Navíc se tady vždycky může vyskytnout někdo, kdo nebude církevním azylem zrovna nadšený a my jsme chtěli malou Usniu ušetřit nepříjemných zkušeností. Další člověk nabídl, že bude za rodinou 2x týdně docházet a protože je učitel, bude jim dávat lekce němčiny. Jedna žena přišla s nápadem, že přijde odpoledne s dětmi a dohlédne, aby si všechny, včetně dcery Goháriových napsaly domácí úkoly. Lidé se zkrátka podělili o všechno, co bylo potřeba obstarat a zařídit.

Tak vznikla podpůrná skupina příznivců – die Unterstützergruppe, která se schází teď už jen jednou za měsíc. Vždycky si řekneme co je potřeba probrat – funguje to skvěle už od toho prvního setkání.

JO: Teď už Goháriovi mohou opouštět vyhrazenou místnost ve farní budově. Jak to s jejich případem aktuálně vypadá?

TV: Církevní azyl v jejich případě skončil 19. 3., kdy soud rozhodl, že datum vyhoštění do Nizozemska už uplynulo a příkaz k deportaci je neplatný. Imigrační úřad to vzal v potaz, takže jim nehrozí, že je zatkne policie a vyhostí je ze země. Mohou se teď volně pohybovat po Frankfurtu. Pan Gohári nás nicméně požádal, jestli nemohou zůstat tady u nás, protože se tu cítí v bezpečí a doma a jejich dcera tu má spoustu kamarádů ze školy. Bylo by pro ně moc fajn, kdyby tu mohli zůstat alespoň do chvíle, než úřady rozhodnou o jejich žádosti o azyl.

JŠ: Zeptám se vás teď jako evangelického faráře. Mluvil jste s Goháriovými o jejich víře v Boha?

TV: Probírali jsme náboženství a shodli jsme se na tom, že existuje jeden Bůh, kterého uctíváme každý po svém, jak je to vlastní našim náboženským tradicím. Taky jsem Goháriovy ujistil, že jim chceme pomoci a ne je přimět konvertovat ke křesťanství. Pozvali jsme třeba jejich dceru, ať se připojí k dětem, které připravovaly vánoční muzikál. Její otec to dovolil, ale říkal, že nechce aby přišla o svoji víru. Text písní jsme tedy nechali přeložit a rodiče si je mohli přečíst a viděli, že to není v rozporu s islámem. Teď, když se mohou volně pohybovat, chodí v pátek do mešity.

Kolegové faráři se mě ptali, proč se nestaráme raději o křesťanské uprchlíky. Odpověděl jsem, že kdyby ti lidé v nouzi, kteří mi zaklepali na dveře, a kterým den nato hrozila deportace, byli ze Sýrie – vzali bychom je. Kdyby to byli budhisté z Barmy, seděli by teď v pokoji Goháriových oni. Pomoc tentokrát potřebovali muslimové a tak ji dostali.

JŠ: Setkal jste se s nějakými negativními reakcemi okolí kvůli svému angažmá ve prospěch běženců?

TV: Osobně ne. Vím třeba, že moje matka má naprosto odlišné názory než já, tak se o tomto tématu nebavíme. O církevním azylu informuji věřící například i v pastýřských listech, které rozesíláme všem členům sboru, ale moje matka o tom nemluví a já s tím také nezačínám. Takže vím o tom, že se na běžence nedíváme všichni stejně. Ale ti, kdo jsou proti nim, nejsou většinou. Ani tady, ani v celém Německu. Ve chvíli, kdy potkáte žadatele o azyl tváří v tvář, něco se změní. Můžete politicky sympatizovat s pravicovými stranami, ale když vidíte konkrétní rodinu a její konkrétní potřeby, je to jiné.

Samozřejmě si můžete říct: „Ano, tihle jsou jiní. Žádné jiné tu nechci, ale tihle nejsou jako ostatní.“ A to je myslím dobrý začátek.