Sychravý lednový den ve Vídni. Freudův park působí bezútěšně. Jen málo turistů sem zabloudilo a bez nadšení fotí několik snímků. Ještě před několika dny se tu toho dělo mnohem víc. Žadatelé o asyl v parku vybudovali protestní tábor. Zakrátko bylo vše uklizeno při jedné noční policejní akci s nasazením bagrů a nejasným právním zdůvodněním. Uprchlíci byli přestěhováni do přilehlého Votivkirchen. Tady můžou zatím zůstat. Dokonce i vídeňský kardinál zde byl na návštěvě. To mám také v plánu.
Kostel je uzavřen, říká vztekle hlídač. Dneska jsou tu jen “tito” lidé. Po chvíli přemlouvání mě nechá přeci jen jít dovnitř. V Božím domě je ledově chladno. Uprchlíci se krčí na těsně přistrčených matracích, zabalení v bundách, dekách, spacácích, obstaraných zdravotníky a pomocníky charity. Mnozí drží hladovku, dny nebo týdny, na protest proti rakouskému a evropskému azylovému systému, který žadatelům o asyl dá to nejnutnější, ale žádný důstojný život, svobodu, nezávislost. Protestující žádají mimo jiné volný přístup k pracovnímu trhu a spravedlivý soud o udělení azylu.
Co má člověk napsat? Já ty lidi neznám. Neznám jejich příběhy, nevím, kdo jsou a co je sem přivedlo. S jedním jsem mohl prohodit několik slov. Mnoho jich je z pákistánsko – afghánského hraničního regionu, kde je Taliban stále mocný. Je mezi nimi 18ti letý Pákistánec, který studoval na jederného inženýra, než musel utéct před Talibanem. Každý z těchto čtyřiceti příběhů by mohl naplnit více než jeden krátký článek na blogu.
Znám je jen z krátké návštěvy. Nemám šanci je poznat. Jedna hodina v tomhle studeném kostele, pár pohledů na těchto několik lidi, vím jen to, že nic nevím – jako plnoprávný evropan, který je zvyklý být sytý a sedět v teple. Tihle lidé zažili docela jiné věci. A nemají co ztratit.
Nevím, zda mohu stoprocentně podpořit všechny jejich požadavky. Ale hlavně se musí situace uprchlíků v Německu, Rakousku a v Evropě změnit. Musí jim dát reálnou perspektivu na získání azylu. Ne každá žádost o azyl je oprávněná, ale každá musí být řádně přezkoumána. Všem uprchlíkům s různým právním statusem musíme vždy přiznat jistou důstojnost a nezávislost. A nesmíme je izolovat od společnosti.
Vídeňský radní Georg Bürstmayr píše pro Standart:
Ilegální migranti a žadatelé o azyl u nás sice dostávají střechu nad hlavou – ale součastně se jim ve všech jazycích světa říká: Nejsi tu vítán, v nejlepším případě jsi tu trpěn, a to jen tak dlouho, než si to rozmyslíme a to buď po třech, pěti nebo deseti letech. Předtím se nepohybuj, nevydej ani hlásku, a když, tak jako prosebník.
3. ledna 2013, text a foto Christian Endt
zdroj textu: cendt.de/refugee-camp-vienna
překlad: Tereza Martinovská