Lidé z Bosny zorganizovali sbírku peněz a potravin na pomoc uprchlíkům, tábořícím ve středu Bělehradu u železniční stanice. Tisíce lidí tam přežívají, mezi nimi ženy a děti, ve špatných hygienických podmínkách, odkázané na dobrovolnou pomoc Bělehraďanů. Fotograf Nedžad Biberović k tomu napsal:
Nejradši bych nic nepsal, ale dlužím to těm, kteří poslali podporu. Žádná fotka, žádný záznam nemůže zobrazit zoufalství, emoce, zápach, beznaděj, zmatek, které jsou cítit cítit v bělehradském parku, pardon, v tranzitním místě, všech těch nešťastníků, kteří jsou organizovaně posílání dál na cesty, na kterých není policie. Bělehrad jim nabídl park a pomoc spousty dobrých lidí, které jsme měl tu čest potkat, a ostatní (…) ostatní jim neumožňují jim strávit noc v hotelu, i když mají peníze, a to město, jim od začátu krize neposkytlo jakoukoli střechu nad hlavou, jen několik „plážových“ sprch jim tu vybudovali lidé, aby jim zajistili základní lidské právo na čistotu (…) ale ne, Bůh předepsal čistotu, ale člověk ji člověku vzal. (…) Zatímco ti lidé leží v parcích, o metr stále vše se probíhá, jako obvykle, jako kdyby tu nebyli. Kromě desítky fotografů, které se tu honí za fotografií svého života, se zda se, že nikdo nemá zájem, jako kdyby tu nebyli. Mají tři dny na to, aby opustili Srbsko, tolik ji Srbsko dalo od okamžiku vstupu, a po dobu tří dnů pocítí, že je třeba, aby šli dál, protože kdo potřebuje život v parku, bez sprchy, bez jídla, bez ničeho, lidé ani nechtějí jejich peníze. Je to smutné, když člověk vezme druhému důstojnost. Prosím Boha, aby ti lidé našli cestu ven co nejdříve, a byli ušetřeni dalších ponížení, ze strany Sýrie, Turecka, Řecka, Makedonie, Srbska, Maďarska. (…) Doufám, že zítra budeme i my lepší hostitelé.
