Podle platné Úmluvy o právním postavení uprchlíků je uprchlíkem „osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti”.
Status uprchlíka je přiznáván těm, kdo museli opustit své domovy ve strachu před ozbrojeným konfliktem, občanskou válkou, násilím nebo porušováním lidských práv. Uprchlíci nemají žádnou ochranu země svého původu. Pokud jim ochranu neposkytne jiná země, hrozí jim smrt nebo život v nesnesitelných podmínkách.
Azyl za účelem sloučení rodiny
je poskytován rodinnému příslušníkovi cizince, kterému byl udělen azyl. Chráněna je přitom pouze nukleární rodina – partner, dítě, rodič.
Humanitární azyl / status
v řízení není zjištěn důvod pro udělení azylu, ale žadatel se ocitnul ve složité životní situaci (např. vysoký věk, nemoc, a neudělení by bylo nepřiměřenou tvrdostí).
Doplňková / podůrná ochrana
je udělena osobám, které nesplňují podmínky pro udělení azylu, avšak v zemi původu jim hrozí nebezpečí vážné újmy (např. ohrožení života nebo lidské důstojnosti).
Uděluje se dočasně (1–3 roky), ministerstvo vnitra prodlužuje dle situace v zemi původu.
V roce 1992 kvůli válce na Balkáně přijala Česká republika asi 3 500 lidí, z nichž zhruba 2 000 v zemi zůstaly i po skončení konfliktu.