V Turecku jsem byla od srpna 2014 do srpna 2015. Můj muž tam pracoval pro neziskovou organizaci. Byli jsme ve městě Gaziantep blízko hranice Turecka se Sýrií, do Sýrie je to asi 70 kilometrů, nějaká třičtvrtěhodina cesty autem. Město je menší, než Praha, ale počtem obyvatel je srovnatelné, před uprchlickou krizí mělo asi 1,5 milionu obyvatel, takže je to taková dobrá paralela.
Během těch několika let, kdy začal konflikt v Sýrii, se tam přistěhovalo dalších 250 – 300 000 lidí. V odhadu počtu se různé zdroje liší, ono to není přesně spočítané, ale mluví se asi o tomto počtu lidí, kteří přibyli k 1,5 milionu obyvatel města Gaziantep.
Ve městě Suruč byl spáchán atentát na skupinu mladých dobrovolníků, kteří jeli do Kobání. Vezli tam hračky pro děti, chtěli se podílet na úklidu trosek a nějakým způsobem to město revitalizovat. Bylo tam myslím 32 mrtvých.
Tábor na fotografii leží asi 10 kilometrů od města, je to největší tábor pro uprchlíky v Turecku, jeho kapacita je asi 25 000 lidí, nicméně v současné době už není naplněna. V loňském roce, kdy vrcholily boje o Kobání, tam bylo podstatně více lidí. Dohromady je v Turecku 22 uprchlických táborů, většina právě kolem syrsko-turecké hranice, v provincii Sanliurfa, Gaziantep, Hatai a jeden tábor je v Karamanbaraši, nicméně, je důležité říci, že v těch táborech pobývá necelých 30% z uprchlíků, kteří jsou v Turecku. Dohromady je jich v Turecku kolem 2 milionů.
Mluvila jsem s různými lidmi o tom, proč těch táborech nechtějí být. V Turecku jsou tábory poměrně dobře zařízené. V médiích se například vyskytly zprávy o táborech v Iráku a v dalších zemích, často jsou tam podmínky mnohem horší. V Turecku mají lidé v táborech k dispozici lékařskou péči, děti tam mají možnost vzdělání a dostávají samozřejmě pravidelné příděly jídla, nicméně je tam jeden hlavní problém: jsou omezeni ve své svobodě. To se nám může zdát v situaci, kdy prchají před vákou a snaží se zachránit holý život, jako malichernost. Ale když potom v tom táboře musíte zůstat, aniž byste mohli pracovat, aniž byste se mohli volně pohybovat po té zemi, musíte se pravidelně při příchodu a odchodu hlásit, tábor se zavírá v sedm hodin večer a pokud se nenahlásíte, ztratíte určité benefity, a pokud máte výhled, že takto váš život bude vypadat rok, dva, tři, ale možná i čtyři, pět let, staví to pobyt v táboře do úplně jiné perspektivy a většina syrských uprchlíků v těch táborech prostě nechce být a raději volí pobyt mimo tábory, na vlastní náklady.
To znamená, že 70% uprchlíků v Turecku se nachází mimo tábory, ve městech, jako je Gaziantep nebo Sanliurfa. Část z nich samozřejmě přišla do velkých měst jako Ankara nebo Istanbul, ale více lidí se nachází ve městech poblíž Syrských hranic. Velká část lidí, tedy těch, s kterými jsem mluvila, stále doufá, že se bude moci do Sýrie vrátit. Ovšem za ten rok, co jsem tam byla, se tahle otázka podstatně mění. Ještě v první polovině roku, když jsem se jich ptala, jestli uvažovali o emigraci do Evropy, skoro nikdo z nich neřekl ano. V podstatě všichni říkali: Ne, my se chceme vrátit domů, určitě chceme žít v Sýrii. Navíc v tu dobu byl možný téměř volný pohyb mezi Tureckem a Sýrií, takže řada lidí bydlela tak blízko syrským hranicím i proto, aby mohli navštěvovat příbuzné a jezdit kontrolovat své domovy či majetek, v jakém jsou stavu. Poslední dobou se ale tahle možnost značně ztížila a řada lidí začala uvažovat o tom, že by odešla do Evropy.
Takhle masivní imigrace do asi milionového města samozřejmě přináší řadu problémů. Za to samozřejmě nemůžou uprchlíci, ale
prostě zákon trhu: okamžitě se několikanásobně zvýšily činže. Nájmy jsou velmi drahé jak pro uprchlíky, tak i pro řadu Turků. Když platíte nájem řekněme 9 tisíc korun měsíčně a během roku se to zvedne až násobně, tak si asi každý domyslí, jaké nálady to přináší mezi místními lidmi. To je prostě něco, co sebou nese ta vlna, příliv uprchlíků, aniž za to kdokoliv může. Může za to nejspíš neviditelná ruka trhu: snížily se také mzdy za nekvalifikované práce. Protože nikdo z těch imigrantů nemá pracovní povolení. Všichni, kdo chtějí pracovat, pracují nelegálně. Vede to k tomu, že většina imirantů se stává vykořisťovanými otroky. Oni prostě chodí a shánějí práci, kde se dá – v restauracích a podobně. Samozřejmě ne všichni jsou z nejchudších vrstev. V první vlně přišli ti nejbohatší. Z nich ještě většina šla do Libanonu a pak teprve se někteří přesunuli do Turecka. Mají úspory. Kdežto ti nejchudší končili tak, že se často celé rodiny živily tím, že celé dny, v zimě, v létě, v dešti, ve dvaačtyřiceti stupních vedra chodili a sbírali a třídili odpad.
V Gaziantepu nefungovala sběrná služba jako u nás, nebyly tam kontejnery na papír a plasty zvlášť, všechno se házelo do stejných kontejnerů a radnice města tak přispívala nejchudším lidem: když z těch kontejnerů třídili papír a plasty, dostávali za to nějaké peníze. Bohužel tato služba koncem roku skončila. Někteří tvrdili, že kvůli sběračům odpadu vzrostla kriminalita. Ale myslím si, že hlavní důvod byl, že začal svoz odpadu, jaký funguje ve většině evropských zemí. Nějaká firma si to domluvila s radnicí a začala. Nicméně stovky těch nejchudších přišly o práci. Nebyli to jen Syřané, ale i chudí Turci a Kurdové.
Já jsem vám chtěla ukázat jednu rodinu, se kterou jsem se seznámila v lednu 2015.
Žili v Syrském Aleppu, měli tam obchod s mléčnými výrobky. Když začala válka, tak je nejdřív ani nenapadlo odjet ze Sýrie, měli tam širší rodinu, děti tam chodily do školy. Jenomže se stala tragédie: jejich syn, který právě končil střední školu, se rozhodl, že bude nějakým způsobem informovat o tom, jakým způsobem probíhají boje v Aleppu. Chodil s mobilem, natáčel si ulice, jednotky, jak postupují, a po třech měsících této novinářské činnosti si ho vyhlédl sniper a zastřelil ho. To bylo v roce 2013.
Po této události se rodina rozhodla odstěhovat, přijeli do Turecka – absolutně bez ničeho. Přespávali na ulici, než si jich všiml mulla z místní mešity a nabídl jim, že můžou být v jeho kanceláři. To je místnost asi 2×3 metry, ještě tam je obrovský stůl. Je to taková v podstatě sakristie, jenže vedle mešity. Oni tam žili se svými čtyřmi dětmi. Tři matrace na zemi, a ještě dřez. Žili tam asi třičtvrtě roku, jenže problém byl, že jejich dcery, 9 a 12 let, tam nemohly chodit do školy, školy byly jen v turečtině, a zároveň bylo potřeba, aby vydělávaly peníze, takže chodily s maminkou mýt nádobí do nějaké restaurace. Dcery z toho byly hodně zkrušené, v té místnosti byla také komplikovaná hygiena, vždycky občas vynosili nábytek, připojili k vodovodu hadici a sprchovali se tou hadicí.
Nakonec se rozhodli vrátit do Sýrie. Nebyli sami, je řada uprchlíků, kteří to nakonec finančně nezvládají. Finanční tlak a potřeba vzdělávání je velký problém, donutí je to často vrátit se do války. Vrátili se zase do Aleppa, kde celou dobu probíhaly nálety. Assadova vojska
bombardují Aleppo prostřednictvím takových sudů, které jsou naplněny výbušninou a hřebíky a má to velmi ničivé následky, to jsou takzvané barelové bomby.
Žili tam asi tři nebo čtyři měsíce a potom se stalo neštěstí, maminka šla na návštěvu k sestře, otec byl u zubaře, dcery zůstaly doma se sousedkou a když se rodiče za hodinu vrátili, našli dům úplně zasypaný, protože ho zasáhla střela z tanku. Jejich dvě dcery tam zemřely. Jenom proto, že chtěly chodit normálně do školy a chtěly sprchu. To byla událost, která rozhodla. Maminka byla v osmém měsíci těhotenství a lékař byl natolik duchapřítomný, že se rozhodl porodit to dítě v ten samý den, takže nejmladší dítě se narodilo v den smrti svých dvou sester. Poté, co se toto stalo, se rozhodli definitivně přesídlit do Turecka, měli strach o život svých dvou zbývajících dětí. Nastěhovali se zpátky do té místnosti, kde předtím žili se třemi dětmi a teď tam žijí se zbývajícími dvěma dětmi.
Nemají absolutně žádnou budoucnost. Přežívali z milodarů, co jim kdo dal, pán teď získal práci, stará se o mešitu, takže mají aspoň nějaké základní peníze na jídlo. Žádné humanitární organizace se nezabývají tím, že by distribuovaly potraviny mezi uprchlíky, kteří žijí třeba konkrétně ve starém městě v této čtvrti.
Fotografie Tereza Engelová, krácení a úprava MM.
Text podle vyprávění Terezy Engelové 8. 9. 2015 v Praze – v kostele Panny Marie Vítězné „u Jezulátka“ v rámci projektu „Člověk v dialogu“.