Do Makedonie – či spíše skrz Makedonii – proudí lidé už dva roky. Nejdříve desítky a stovky, v posledních měsících až tisíce denně. Tři čtvrtiny jsou Syřané, často s dětmi a staršími lidmi. Do června přicházeli ilegálně, nedostávali žádné dokumenty a museli ujít těch dvě stě kilometrů pěšky – chodili nejkratší cestou po kolejích a v dubnu jednu celou skupinu srazil v zúženém místě vlak. Nebo se svěřovali se převaděčským gangům, které je často okrádali, chytala je policie a zavírala do nechvalně známého vězení Gazi Baba.
Pomáhat jim bylo na hranici zákona, přesto jim lidé z okolí železnice pekli chleba a dávali vodu. Makedonské neziskovky a veřejné osobnosti lobovaly u vlády za přijetí zákona, který by jim umožnil jet vlakem, vzít si taxi a nevystavovat se zločinu. Povedlo se to v červnu. Od té doby jezdí tisíce lidí přes Makedonii vlaky.
Přicházejí pěšky z Řecka vyhladovělí a žízniví, tráví noci na nevybaveném nádraží a přes změnu zákona většina papíry nedostane. Díky dobrovolníkům z albánských neziskovek dostává téměř každý balíček s vodou a jídlem, které kupují a dávají dohromady desítky dobrovolníků v Gevgelii, Skopje a Tabanovcích.
Makedonie prochází nejhorší politickou krizí od občanské války v roce 2001, panuje v ní nejistota, strach z budoucnosti a chudoba. Mnoho Makedonců by také rádo emigrovalo do Německa za obživou. Přesto jsou to Makedonci, studenti, nezaměstnaní, doktoři, právníci, kdo běžencům pomáhá, a nejsou to (až na hrstku Evropanů jako byl autor fotografi í Michal Pavlásek) UNHCR, ani jiná velká evropská charita.
Zora Hesová
další odkazy
Michal Pavlásek: To, že je nevidíme, ještě neznamená, že tu nejsou.
Deník z cesty uprchlíků. Michal Pavlásek prošel s uprchlíky balkánskou trasu, po níž běženci míří do Evropy. Z Řecka se s různými skupinami lidí dostal až do Maďarska.